Ekonomické zpomalení je a bude primárně importováno,
nebude bezprostředně způsobeno domácími problémy. Jisté oživení investic nastalo, mzdy rostou nesmyslně rychle, inflace se zrychluje a hrozí, že se bude zrychlovat daleko více. Peněžní expanze minulých let se nemůže neprojevit. Příznivější zprávy o ekonomice nemám, hlubší krize však zatím nehrozí.
Zpomalení bude importováno z Německa, jehož ekonomika začíná zadrhávat. Podle včerejších zpráv Německo předvídá pro rok 2019 ekonomický růst pouhých 0,5 %. Naše ekonomická vazba na Německo je zcela osudová, vyvážíme do Německa větší podíl našeho zahraničního obchodu, než kolik jsme vyváželi za komunismu do Sovětského svazu. To je velice riskantní vazba, kdy už si to přiznáme?
Německo zpomaluje, i když mu zůstává obrovská výhoda, kterou získalo zavedením eura a nastolením měnového kursu, který je pro Německo (a některé další země evropského Severu) nesmírnou výhodou, zatímco pro země evropského Jihu naprostou nevýhodou. Tuto kursovou výhodu Německa ještě posilujeme našimi levnými subdodávkami pro německý průmysl. Shrneme-li to, nastává importované zpomalení ve – svou strukturou výroby a zahraničního obchodu – vysoce zranitelné ekonomice.
Blíží se tzv. evropské volby
Nejsou to volby evropské, ale volby do Evropského parlamentu (což je rozdíl). Atmosféra začíná houstnout, v následujících týdnech budeme svědky velkého střetu o přínosech či nepřínosech našeho členství v EU.
Patnácté výročí našeho vstupu 1. května 2019 začíná vyvolávat politické střety, bohužel ne seriózní analýzu. Já nepatřím mezi ty, kteří by si mysleli, že nám členství v EU přináší větší výnosy než náklady. Byla to investice, ale její přínos je sporný. Vstup České republiky do Evropské unie byl ve své době nevyhnutelným krokem, opačné řešení – jak potvrdily výsledky tehdejšího referenda – u nás nemělo dostatečnou podporu. Bylo a je však evidentní, že to byl krok vysoce problematický! Já jsem v referendu hlasoval proti a nijak jsem to neskrýval.
Efekt našeho členství v EU se špatně měří. O tom, v čem nám členství neprospělo, chybí data téměř úplně. Jak měřit „ztracené alternativní příležitosti“? O kolik snížit náš statisticky vykázaný HDP o hodiny, dny, týdny či měsíce zcela neproduktivní práce desetitisíců lidí vyvolané naším členstvím v EU? Co všechno odečíst od objemu evropských dotací? Jenom povinné kofinancování a naše platby do EU nebo i nesmyslnost neproduktivních investic do lyžařských lanovek v místech bez svahu a sněhu, do různých aquaparků a cyklostezek, atd.?
Od evropských voleb žádnou výraznou změnu neočekávám, všechno zůstane při starém, a já nebudu mít koho volit.
Neopravitelnost Evropské unie
je v poslední době snad nejzřetelněji dokumentována na osudu brexitu, kdy se stalo zcela jasné – i pro ty, kteří to nevěděli – že Evropské unii nejde o klidný a spořádaný odchod jedné členské země, ale jen a jen o ponížení a potrestání „hrdého Albionu“, který si dovolil něco, co v EU dovoleno není. Srovnání s dělením Československa (které bylo také jistou formu exitu Slovenska) je relevantní, ale ukazuje zcela zásadní odlišnost.
Tehdy obě strany chtěly najít dohodu, dnes jedna strana dohodu za žádnou cenu nechce a druhá strana je rozhádaná a rozpolcená a chová se nedůstojně. My jsme tehdy hráli tzv. kooperativní hru (známou z teorie her), dnes se kolem brexitu hraje nekooperativní hra. Ale ne všichni to vědí. Proto také málokdo beznaděj jednání o brexitu chápe.
Své názory na naše členství v EU jsem vyjádřil v odpovědi na otázku dubnového Newsletteru našeho institutu: „Hlasoval byste v referendu o vstupu do EU dnes stejně, jako jste hlasoval v roce 2003?“ Moje odpověď zní:
„V roce 2003 jsem – ač ve funkci prezidenta republiky – hlasoval proti, teď bych hlasoval také proti.
Důvodů pro takové hlasování sice za uplynulých 16 let výrazně přibylo, ale kvalitativní změnu pro mne nepředstavují. Patří mezi ně fakticky neřešitelná dluhová krize řady zemí používajících euro, přijetí pro nás (a všechny malé země EU) zcela nevýhodné Lisabonské smlouvy, nikdy neschválený a neplánovaný vznik transferové unie (placení dluhů za deficitní země), blahosklonné smíření se, ne-li dokonce vědomé vyvolání masové migrace, výrazné přispění politiků EU k ukrajinské krizi, které nás vrací do doby studené války, zcela nepřijatelné osobnosti jako Macron, Juncker, Verhofstadt a mnoho dalších, agresivita EU při jednání s Velkou Británií o brexitu (a totální nepřipravenost Angličanů na tento krok), hrubé útoky EU na Polsko a Maďarsko, atd.
Nic z toho mé názory na EU nezměnilo ve své podstatě, ale u mnoha lidí to – doufejme – názorový posun vyvolalo.“
