Existují andělé? Otázka, na kterou u nás jen asi třicet procent (a o dost větší procento Slováků) zná odpověď skrze náboženskou víru. Leckdo ji ovšem následuje otázkou další: A záleží na tom?
Prostá pravda
Jeden z jejích dětských kamarádů byl bráška Christopher – což by bylo úplně normální, nebýt toho, že Christopher byl mrtvý. Vysvětlil jí, že mu Bůh dal chvíli možnost zůstat, aby těšil maminku, jenže ta ho nevidí. Dlouho o svých zvláštních darech mlčela, snad i proto, aby ji vlastní rodina nedala zavřít do blázince. Andělé ji učili, někdy jí řekli, co se stane. Pak jí jednoho dne řekli, že má o svých zážitcích podělit s ostatními. Napsat knihu. A fenomén byl na světě.
Lorna Byrne své prožitky – i své poselství – líčí s odzbrojující prostotou. „Jsem nevzdělaná,“ řekla mi. „Ale myslím, že mi dali jiné vzdělání.“
Učí docela obyčejné, dnes ale pozapomenuté věci: že každý máme svého strážného anděla, který je pořád s námi a kterého, stejně jako Boha, můžeme kdykoli požádat o pomoc. Že jsme obklopeni miliony bytostí, které nemají za cíl nic jiného, než pomáhat nám na naší životní cestě. Že na to nikdy nejsme sami. Že Bůh je dobrý a většina duší tváří v tvář Jemu nechce jinak, než mu být blízko.
Snaha připoutat pozornost? Podvod? Takzvaně prakticky orientovaný člověk by byl v pokušení nad paní Byrneovou mávnout rukou. Církev v jejím rodném Irsku, kde dochází každou neděli do kostela, k ní občas má vztah zase jinak rozporuplný (aby také ne, tvrdí totiž, že se její poselství neomezuje jen na katolíky či obecně křesťany. Také tvrdí, že s Bohem mluvila, což pro mnoho lidí je tvrzení těžko skousnutelné).
Na čem záleží
Jenže faktem zůstává několik neoddiskutovatelných věcí: Za prvé, že její poselství je prostinké a šířené se samozřejmostí, která jaksi sama ze sebe vylučuje podvodný úmysl. Podvodník by se snažil dodat svému příběhu na uvěřitelnosti, zvláštnosti či „šťávě“. Lornini andělé nejsou ani mimozemšťané, ani nic exotického: jsou to, alespoň většinou, ony bytosti s křídly, které známe, a dělají pro nás docela obyčejné věci.
Za druhé – jejímu poselství naslouchá po celém světě obrovské množství lidí. Možná i proto, že Lorna Byrne je vrací do časů, které minuly, ale které zase přijdou, kdy byly základní věci jednoznačné. Nebojí se vyjádřit se občas ani ke komplikovaným otázkám. Ostatně – píše, co jí andělé říkají. Tak třeba v knize Schody do nebe najdeme tuhle pasáž:
„Viděla jsem, že jestliže se vydáme správnou cestou, státy budou žít pod jedním deštníkem, ale každý si podrží svou jedinečnost i své tradice. O tuto příznivou budoucnost usilujme, ale děsí mě, že v současnosti směřujeme ke špatné budoucnosti v důsledku špatných rozhodnutí, která vznikají pod vlivem satana. Ten chce dostat celý svět pod svou nadvládu, v níž by nebyly žádné národní tradice, žádná individualita ani svoboda. Modlím se, aby k tomu nedošlo, ale zdá se mi, jako by ta horší možnost získávala převahu.“
Takových chmurných míst ovšem najdeme v jejích knihách pomálu. Lorna šíří především poselství naděje. Učí vděčnosti za zdánlivé maličkosti, která i v nejistých a těžkých časech prozáří každý náš den. Úctě k tomu, co člověk má, ač je třeba kolem tma.
Když jsem u té úcty: O nás, Češích a Slovácích, říká, že jsme pozoruhodné národy, které překvapivě hodně myslí na blaho svých bližních. „Pamatuji se, že ke mně přišel na jedné přednášce český chlapec, asi dvanáctiletý, a říkal: prosím, modlete se za život mojí maminky.“ Dojalo mě to. Pro sebe nic nechtěl. Nebyl sám. Tolik z vás, které tu potkávám, je nesobeckých – až je to pozoruhodné.“
V „době koronavirové“ Lorna Byrne samozřejmě nejezdí po světě fyzicky, zato se pro Čechy a Slováky rozhodla zorganizovat webinář na téma Sebereflexe a vděčnost. Stojí za to. Zdaleka největším potvrzením svého poselství je totiž Lorna Byrne sama. Drobná, plachá, prostá žena, skrz niž cosi (ba i na obrazovce) září.
Existují andělé? Vyvolil Lornu Byrne dobrotivý Bůh, aby o nich mluvila? A záleží na tom?
Možná to, na čem záleží, je otevřít se pouhé možnosti, že ano.
