Zde, přímo nad námi, mohutné dunění předvídané meteorology, očekávané, obávané, fantastická hradba mraků černých jako inkoust, obrovských, hrozivých a postupujících na horizontu přímo proti nám. Věděli jsme, že přijdou, a už jsou zde. Mohli jsme se snažit myslet na něco jiného, udělat nějaký zvrat, ale i když jsme věděli, že k tomu musí dojít, nyní se musíme s touto realitou vypořádat. Ohlášený moment nadchází nyní, nikoliv zítra.
Zrada
V tomto neradostném panoramatu s unifikovaným zdrojem informací, jedinou kulturou, jedinou univerzitou, jakoby všechno bylo naservírováno k službám světové mocnosti lichvářů, přičemž obzvláště zarážející je to, že se tak děje i v katolické církvi v naprostém protikladu k jejímu Krédu. Lžipravdy infiltrované zdaleka široka a přímo i nepřímo zatažené do služeb onoho záměru, který je v dokonalém a podstatném souladu, jaký panuje mezi Bergogliem a Sorosem, především pokud jde o migraci. Je přitom známo, že významný africký kardinál Sarah vůbec nesmýšlí jako oni, nýbrž je přesvědčen, že by Afričané v zájmu vlastního prospěchu měli zůstat ve své zemi, a nenásledovat bláznivý "sen" o jiném životě v Evropě.
Katolická církev se svou dvoutisíciletou tradicí, se svou kulturou a svou vizí světa, se svými kněžími, teology, spisovateli a především svými světci a nadpřirozenou pomocí Ducha Svatého, s reálnou přítomností eucharistického Krista by měla představovat pro lidi zářivou pochodeň uprostřed noci, ukazující správný směr.
Její exponenti naopak dali přednost opačnému směru: zamíchat se do tažení světa znesvěcováním nauky, pastorace a liturgie, degradováním Božího zjevení na úroveň bláznivých lidských ideologií s podporou bonismu, protestantismu, ekologismu, migrace a novopohnaství, sexualismu, judaismu, islamismu, protestantismu, zkrátka všeho toho, co se líbí modernímu čĺověku, a s odmítnutím všeho, co by se mu mohlo znelíbit. Když se světu nelíbí připomínat, že potrat je hřích a provinění, přestává církev mluvit o potratu; jestliže se světu nelíbí, že jen Kristus je cesta, pravda a život, začne mluvit o spoustě jiných cest, o mnoha pravdách a mnoha životech. Jestliže se státu nelíbí, že by měl klást meze nezřízeným vášním, začne k nim být shovívavá, přivírá oči, nejdříve jedno a pak obě před rozmařilostí, pýchou, závistí, slibuje milosrdenství a přístup pro všechny.
S nejhorším v čele
A tak jsme se dostali do situace, že pro papeže, nebo spíše toho, komu se teď říká papež, není dne, aby nehoroval o povinnosti přijímat migranty, řeší materiální, sociální a ekonomické otázky, líbá ruce a nohy nekřestanům, nadává věrným katolíkům a velebí cizí náboženství, falešné filozofie, vychvaluje a oslavuje morálně scestné osoby a bojovníky za potrat a eutanazii, a osopuje se na ty, kteří chtějí zůstat věrni Kristu a odmítají pošlapat dvoutisíciletou tradici.
A co nejhoršího: objímá se s buddhisty, islamisty, dokonce s teosofy a zednáři tak dlouze a upřímně, až ten „jeho bůh“ už vůbec není katolický, a proto nevede své děti po cestě k nebi, nevede je k účinnému pokání a pravé úctě.
Bouře je nyní nad našimi hlavami. Neudělali jsme prakticky nic pro to, abychom se na ni připravili, nepostavili jsme hráze, nevyčistili koryta a kanály, neověřili spolehlivost a záchrannou účinnost čerpadel, bezpečnostní úniky.
Nepřipravili jsme se ani duchovně, modlili jsme se málo a špatně, Boha jsme nechali na samém konci svých myšlenek a akcí; ale byli jsme také prostřední jako občané, všichni zaujati svými vlastními egoistickými potřebami, ale nikoliv občanskými ctnostmi, nezvykli jsme si myslet v termínech kolektivní spásy na ducha oběti, odříkání, i když jsme věděli dobře, že se ocitneme všichni na stejné úrovni, v osidlech naší zbabělosti, nevědomosti, lehkověrnosti, kam jsme dospěli nutně tím, jak jsme proháněli ústa otřepanými slovy o právech, rovnosti, svobodě, demokracii; ale to všechno jen proto, abychom zrušili zásluhy, anulovali názorné pozitivní rozdíly a nastolili bezvýznamnost, která skrývá naše slabosti, lenost, neschopnost převzít odpovědnost.
Je již pozdě?
Jako občané jsme nerespektovali vlast, nectili předky a jejich práci, v iluzi, že máme zajištěny naše současné výhody s naším minimálním úsilím a starostmi, v iluzi, že jako moderní katolíci máme všechno, co jsme chtěli, rychle a snadno, včetně „Božího odpuštění“, bez námahy, pohodlnou zábavnou mši redukovanou na světský obřad, svátosti degradované na vnější symboly, duchovní život nahrazený horečným aktivismem se zapomenutou úctou k těm, kteří byli vzory usebranosti a pravé zbožnosti.
Na obrazovky místo smíchu a zábavy takových komunit jako Sant Egidio a spol. by patřily tváře a vzory zapomínaných světců, sv. faráře Arského, Leopolda Mandiče a sv. Pia z Pietrelciny, svatých, kteří se nám jevili trochu smutní, ale popravdě nám připomínají, že nazí jsme přišli na svět a nazí umíráme. Takový je zákon, na který jsme úmyslně zapomněli a chtěli jsme ho nahradit novým zákonem složeným z radůstek a práv, nároků, ve kterém nezbylo kousek místa pro povinnost.
Nelíbilo se nám být tím, čím jsme byli, dospěli jsme do bodu, kdy se musíme stydět za své plody jako synové Evropy a křesťanství. Chtěli jsme raději zahladit stopy naší minulosti a změnit je na znamení naší současné přináležitosti a našeho odpadlictví, které smazalo charakter naší křesťanské civilizace. Co nám zbylo: konzum, zbožňovaní věcí, šmejdů a haraburdí, které s námi do hrobu nepůjdou. To, co pro člověka platí, je to, čím kdo je a ne tím, co vlastní.
Kroupy už tlučou, vítr fičí, nic nám nepřichází vstříc, jsme jak ovce vedené na porážku. Není již příliš pozdě, neměli bychom znovu a upřímně prosit o pomoc Boha, kterým jsme pohrdali?
